Síla kojení aneb dopis miminku

Mé milované dítě, můj poklade, můj živote,

od chvíle, kdy jsem zjistila, že tě nosím pod srdcem jsem ožila. Ožila ve mě síla, jenž jsem doposud neznala. Ožily ve mě emoce, jenž se skrývaly v hloubi mého srdce. 

Zavalily mě pocity štěstí, lásky a strachu. V mé mysli se odehrával souboj s myšlenkami, zda budu dobrou mámou a jak vše zvládnu. Snažila jsem se na mateřství připravit. Připravit se na péči o Tebe, na to, aby si se se mnou mělo co nejlépe a abych Ti dala vše co budeš potřebovat.
Celé těhotenství jsem s napětím čekala až spatřím Tvou tvář, až uslyším Tvůj hlas a ucítím Tvou vůni. Několikrát jsem si Tě představovala. Představovala jsem si jak Tě držím v náručí, jak se Tě dotknu a políbím Tvou něžnou kůži.

A přišel den "D", Začalo to. Začala cesta, jenž nás měla svést dohromady, spojit naše srdce. Bála jsem se. Nevěděla jsem co mě čeká, co přijde a věřím, že i pro Tebe to byl začátek cesty do neznáma, ale společně jsme to zvládli. Mé tělo přesně vědělo co má dělat. Přišel moment setkání, ten dlouho očekávaný moment, kdy jsme mohli být konečně spolu. Sevřela jsem Tě v náručí, objala jsem Tě a poprvé se nadechla jako máma. Začala nová etapa mého života, nová role, na kterou jsem se snažila připravit, má lásko. Jenže pravidla jak být správná matka neexistují, manuál na mateřství není, jsme to jen ty a já, naše jedinečná cesta, společná síla. 
Mezi těmi chladnými zdmi se nás pokoušeli seznamovat, říkat co mám dělat já a co bys mělo dělat Ty. Ale to naše životy se spojily, naše láska vykvetla, naše srdce bijí jako jedno.

Někdy pláčeš, mé dítě...a já nevím proč. Máš hlad? Chce se Ti spát? Je něco čeho se bojíš? Kolikrát se přistihnu, že hledám vysvětlení, že se snažím přijít na to proč pláčeš a zapomínám si Tě k sobě přivinout. Rady okolí se na mě sypou a já tápu. Snažím se dělat vše nejlíp, ale někdy si nevím rady. Není to proto, že bych Tě milovala málo, naopak, 
Ty jsi smysl mého života. Ale nová role, být mámou, mě učí žít jinak. S Tvým zrozením se zrodilo i mé nové já, doposud nepoznané, potřebujeme oba čas, abychom si vzájemně beze slov porozuměli. 

Nezlob se na mě za nevědomé chyby, které dělávám. Nezlob se, že hned nereaguji na Tvém potřeby, že nejsem pohotová. Někdy možná křičím, někdy pláču s Tebou, někdy jen zmateně koukám. Učím se, mé dítě, učím...

Dej mi čas pochopit, že dělám něco špatně. Dej mi čas naučit se porozumět Tvému pláči, který je nyní jediným komunikačním prostředkem mezi námi. 
Dej mi čas, já to zvládnu. 



S láskou Tvá maminka...




*Mé milé maminky, dopis miminka se již na mém blogu objevil, naleznete jej zde, a já cítila potřebu napsat jeden dopis také obráceně, směrem k miminku. Někdy se v této nové roli dostaneme do situací, jenž v nás vyvolávají smíšené pocity, někdy míváme i pocity selhání. To je ale normální stav. Učíme se, poznáváme, zkoušíme. Výsledek je ale u každé matky stejný a to ten, že milujeme své děti. 
Berme mateřství jako součást našeho života, jako další etapu, jenž žijeme. Nehledejme kličky, užívejme si vzájemné přítomnosti a radujme se z každého společného dne. 
Čas je vzácný a rychle utíká. Žijme dneškem.*
*Vaše Laktačka :)

Síla kojení aneb dopis mamince

Maminko, má jistoto, mé bezpečí,

celý ten čas strávený schované u Tebe v bříšku, jsem s Tebou prožívalo každý Tvůj den, ačkoliv to na venek nebylo na první pohled znát. Nejen, že jsem se každý den a celý den houpalo sem a tam, ale cítilo jsem Tvou radost, Tvůj smutek, Tvůj strach i Tvou zlost. 


Ta cesta do Tvého náručí nebyla krutá, nebyla nepřekonatelná, ale byl to pro mě silný zážitek, stejně tak jako pro Tebe. A když jsem Tě uvidělo, ihned mi bylo jasné, že to Ty jsi ta, jenž hlas mi byl ukolébavkou, jenž tlukot srdce mě vždy dodal pocit jistoty. Od prvního momentu Tě poznávám dál, stejně tak jako Ty mě, začínám vnímat Tvou jedinečnou vůni, nové pohyby a taky jiný způsob sevření. 

Při tom našem poznávání jsem dostalo možnost být o krůček dál, narodilo jsem se s věděním, že jsi mou součástí a tak je mi nejlépe. Proto když mě položíš někam, kde to neznám, kde je chlad, temno, nikde nikdo - cítím se jinak než předtím a to mě znervózní, začnu se bát a nerozumím tomu co se děje. V tuto chvíli, prosím, neber můj pláč jako úmyslnou nespokojenost, schválnost nebo rozmar, ale volání po té jistotě, jenž mi od začátku dávala pocit bezpečí. 

Přiložíš-li mě k prsu, zaplaví mě neskutečná síla lásky. To spojení mezi Tebou a mnou, ta bezprostřední blízkost - v ten moment se cítím šťastné a neumím Ti to jinak ukázat než tak, že když se od Tebe vzdálím, tak pláču, volám Tě. Nebuď tedy, prosím, překvapena, když se v prvních týdnech budu chtít kojit častěji a déle. Není to proto, že mi Tvé mléko nestačí nebo proto, že by s ním bylo něco v nepořádku. Je to proto, že kojení nám umožní být spolu a já se v tom všem novém, neznámém cítím nejistě a potřebuji Tě, to Ty jsi má jistota. 
Možná se mi u Tebe bude chtít i spát, na hrudi nebo u prsu, neměj mi to, prosím, za zlé - ve Tvé přítomnosti se mi spí klidněji, ničeho se nebojím, není mi ani zima ani teplo - je mi prostě akorát. 

Když by Ti někdo radil nebo si měla nápad dát mi třeba dudlík, nedělej to, prosím. I kdyby se mohlo zdát, že jsem při dudlání klidnější, ve skutečnosti je to tak, že právě tahle silikonová věc utlumí mé přirozené potřeby a pak už nebudu na prsu takový čas, který bych chtělo skutečně být a když se pak přisaji budu se zlobit, protože díky kratší době strávené na prsu, poteče mléko pomaleji. Také postupně ztratím schopnost nenutritivního sání neboli dudlání na prsu, které je též součást našeho milovaného kojení. Budu zmatené.
 A víš co maminko? 
Tím spolu budeme zase o něco méně a to já nechci...
Stejně tak mě, prosím, nezavinuj do zavinovačky. I ta se postará o to, aby mé přirozené potřeby byly utlumeny a hned nám bude ouvej, budu se pak méně kojit, mléko nám ubyde a já znervózním. Radši si mě navaž do šátku nebo dej do ergo nosítka a budeme se mít oba nej.

Neboj se, maminko, ani v těch největších vedrech nemusím mít žádné další tekutiny, mateřské mléko je z větší části tvořeno vodou a pokud vyslyšíš mé volání a budu se moci kojit na požádání, tak společně pokryjeme i tu stránku tekutin. 
Hlavně mami, pozor na lahvičky! Tu já nechci, jsem dítko chytré a hned bych odhalilo rozdíl mezi rychlosti toku z lahve a prsu, ten rychlejší tok z lahve by mě lákal a mohlo by se stát, že bych již Tvé prso odmítalo a to bych nerado, nechci s Tebou být o něco méně, naše společné chvíle miluji, tak jako z celého srdce miluje Tebe, má jistoto, mé bezpečí.

S láskou Tvé miminko...


***Kojení neuspokojí pouze potřebu hladu a žízně, ale také tu psychickou stránku, která je pro Vaše miminko neméně důležitá. Kojení dokáže miminko uklidnit, ubezpečit, zahnat bolístku, dát pocit jistoty a lásky. To vše a mnohem více je síla kojení, proto jej není možné eliminovat nějakým intervalem či frekvencí.***
*Vaše Laktačka :)

Jsem Laktační Poradkyně. Proč?

Dovolím si s Vámi sdílet text ze své seminární práce, která byla jednou z podmínek úspěšného zakončení kurzu Laktační poradkyně a která byla vybrána ke zveřejnění v časopisu Laktační Ligy, MaMiTa.
Možná se najdou maminky, které jsou ve stejné či podobné situaci a právě díky Vám, maminky, sdílím své "trable" s kojením, které mě posunulo dále. 
Jsem tu pro VÁS.

Nestydím se za svá slova níže, protože věřím, že každý pád a poté zvednutí, dělá lidi silnějšími :) .

Další příspěvky bych ráda věnovala počátkům kojení a odmítání prsu neboli bojkotu kojení.

Kojení - vlastní zkušenost

"Kojení jsem se před těhotenstvím výrazně nevěnovala, dá se říci, že vůbec. Brala jsem to jako samozřejmost, takže jsem do novorozenecké výbavičky věci jako je láhev apod. ani nezařazovala.

Dcera se narodila 9.4.2014 císařským řezem. Na sále mi ji ukázali a odnesli. Cestou ze sálu mi ji zabalenou přiložili stylem "přisála se, dobrý.", byla to otázka pár sekund. 
Po spinální anestezii jsem byla 24 hodin upoutána na lůžku a dceru mi vozili na kojení, teď s odstupem času vím, že se o to pravé kojení vůbec nejednalo. 
Další den jsem se snažila dceru nakojit již na společném pokoji, nedařilo se. 
Dcera buď spala a nebo plakala a nechtěla se přisát. Laktační poradkyně v nemocnici mi zkoušely pomáhat nejprve polohováním a když se to nedařilo, začal boj o přisátí, 
jedna držela hlavu, druhá mi držela prs, ale ani jednou jsem ji úspěšně v porodnici nenakojila. Začala jsem odsávat, ukázaly mi, jak jí nakrmím přes malíček stříkačkou. Díky prodlužujícímu pobytu v nemocnici kvůli nepřibírání dcery jsem byla psychicky spíše v nepohodě. Poslední noc jsem jen odsávala a krmila dcerku stříkačkou, aby přibrala alespoň trochu a mohly jsme jít domů, ráno jsme byly propuštěné. Cestou z porodnice jsem v panice, že nebudu mít dceru jak nakrmit, koupila odsávačku s lahví. Doma jsem si poprvé sedla s dcerou v náručí a v klidu, že jí zkusím nakojit a ukážu zbytku rodiny, který se mnou sdílel začátky kojení, že to prostě nejde - kojit. Usadila jsem se, nabídla prs a od té doby jsem začala kojit bez problémů. Tím jsem brala kojení jako naší součást a jako zdroj potravy pro své dítě, více jsem neřešila. Ve 3,5 měsících se dcera začala odtahovat a začal boj č.2. Odtahovala se, házela sebou a nebylo možné jí nakojit, to bylo poprvé co jsem se podívala na internet a začala zjišťovat o tom co se to děje. Dohledala jsem si informace o bojkotu kojení a zkoušela jsem dceru kojit. Její odtahování ode mne jsem velice špatně snášela, nedokázala jsem to pochopit, hlava mi to nepobírala, proč se ode mne mé dítě odtahuje. Zkoušela jsem změnu poloh, kojení za šera, v klidu, za světla při ruchu, ale nic nepomáhalo, akorát se to zhoršovalo. Použila jsem tedy poprvé svou domácí elektrickou odsávačku, ale pomalé kapání mléka a prázdnější poprsí mě dostávalo ještě do většího stresu. Co jsem odstříkala jsem zkusila dát dcerce opět stříkačkou, nechtěla, a tak jsem sáhla po láhvi. Marketingový tah od firem prodávající lahvičky zabral perfektně a já žila v domnění, že podávám mléko lahví, která supluje prs, tím jsem bojkot ještě prohloubila a nekončil. Po 14 dnech jsem zašla do lékárny a koupila umělou výživu, dcera jí vypila a já, ač nesmířená s koncem kojení, jsem se ten fakt snažila přijmout. Druhou dávku UM dcera již odmítla a mé nervy začaly znovu pracovat. Rodina nechápala a já vlastně taky, byla jsem ale odhodlaná to nevzdat a vymyslet způsob, kdy mé dítě začne zase normálně jíst.

Koupila jsem si tedy kloboučky a po prvním pokusu, kdy dcera sála 20 minut jsem slavila úspěch, ten ale netrval dlouho. Druhé kojení dcera opět kloboučky odmítla.
Začal tedy další kolotoč. Koupila jsem jinou značku UM a znovu se vše opakovalo. Vymyslela jsem tedy, že zkusím vystřídat počet dírek v lahvi, nejprve jednu, dvě a nakonec i tři, ale bez úspěchu. Dceru se mi dařilo nakojit jen v polospánku a nebo nakrmit láhví s mým mlékem, ale rozhodně už z ní nebyl takový jedlík jako první tři měsíce. 
Vyčerpaná, vystresovaná, kdy jsem jí neustále nutila do jídla – jsem to vzdala. Odložila jsem kloboučky a dudlík, naplnila lahev vodou, kterou jsem jí dávala asi od druhého měsíce a jen jsem přikládala, nejvíce tedy v polospánku. 
Po 5ti dlouhých týdnech se kojení začalo zlepšovat. 
Podařilo se mi dceru nakojit ve stoje při pohupování, dcera začala normálně sát a bylo po bojkotu. V ten moment jsem se začala o kojení zajímat více, vyhledala jsem si stránky laktační ligy, přeložila si pár odborných článků a pročítala diskuze maminek, které dlouhodobě kojí a nebo měly s kojením problémy. Postupem času jsem pochopila, že mé dítě reagovalo na snížený tok mléka, který je v tomto období zcela normální díky upravení laktace na jeho potřeby a že dudlík, který sice nebyl tolik používaný (ale byl) společně ruku v ruce s láhví tu situaci akorát prohloubil a zhoršil. Šidítko jsme odložili, láhev taky a já začala kojit dceru dle její potřeby, ulevilo se nám oběma. Začala jsem vyhledávat maminky se stejným problémem, abych jim dodala odvahu, aby věděly, že nejsou v téhle situaci samy, že toto období mohou překonat a radila jsem jak – žádné šidítko, žádná láhev, časté přikládání (ale nenutit), navýšit fyzický kontakt s miminkem (doporučení šátku či nosítka), nejlépe kontakt kůže na kůži, kojit co nejvíce v polospánku, při kojení prs stlačovat, v případě potřeby podat dokrm alternativně pomocí cévky či kalíšku, použití homeopatik apod. .

Nyní jsou mé dceři téměř 2 roky a stále kojím „na požádání“ a po našem ne úplně perfektním začátku jsem dospěla k názoru, že samo-odstav je jednou z nejpřirozenějších věcí a já věřím, že moje dítě samo nejlépe pozná, kdy je ten správný čas, stejně tak jako byla přesvědčená už tenkrát, ve svých necelých 4 měsících života, kdy odmítala UM, že je to pro ní – pro nás – to nejlepší.
Kojení pro mne znamená neuvěřitelné spojení mezi mnou a mít dítětem, díky kterému máme krásný, ale především pevný vztah a já vím, že jí tím dávám nejen to nejlepší v podobě fyzické – protilátky aj., ale také psychické – duševní jistotu.
To, že mám možnost dlouhodobě kojit své dítě, které mě naučilo správnosti a přirozenosti, beru jako velký dar a dnes už také poslání, které bych chtěla sdílet s ostatními maminkami, ať už se nacházejí ve stejné či podobné situaci jako jsem byla já a nebo jsou právě na úplném začátku. Chtěla bych jim nejen ukázat správné přisátí, ale také dodat sílu a pochopení."

..Mateřské Mléko a jeho síla...

Na své cestě Laktační Poradkyně mám možnost denně nahlédnout do životních příběhů dnešního světa mateřství. Jednou se pousměji a jsem vnitřně spokojená, že to vše klaplo a já měla tu čest být u začátku úspěšného kojení, po druhé jsem zas v rozpacích, protože se ke mě dostanou praktiky místních i nemístních nemocnic plných zdravotníků, kteří rozhodně nejsou fanoušci kojení (ptáte se proč? to si napíšeme příště ;o) ). 

Jednou jsem na jedné sociální síti viděla dotaz maminky Veroniky ohledně kojení jejího nejmladšího syna. Už tenkrát mě zaujala její fotka, tak energická ženská, řekla jsem si. Odpověděla jsem na položený dotaz a pokračovala jsem dál. Po čase na mě opět vykoukla fotka téhle maminky, krátké vlasy, výrazné, velmi slušivé brýle. Moje paměť zaplesala nad známým obličejem. Dotaz se tentokrát týkal jejího prostředního dítěte, syna Péti. Znovu jsem odpověděla a pokračovala dál v následující činnosti. Po dvou měsících se maminka Veronika opět připojila na sociální síť, ale tentokrát již ne s dotazem, ale s informací, která se mě natolik emočně dotkla, že jsem paní Veroniku soukromě oslovila a poprosila o sdílení jejího příběhu veřejně, souhlasila, a tak máte nyní možnost i Vy nahlédnout do jednoho životního příběhu, který možná i ve Vás zanechá "stopy".

Péťovi bylo tenkrát jen 1,5 roku, kdy paní Veronice začalo být divné, že je stále více a více unavený a po těle se mu častěji objevují modřiny. Neváhala a absolvovala návštěvu lékaře a následně nemocnice. Po všech možných testech přišla diagnóza 

- leukémie. Každé milující mámě musí hlavou proběhnout stejná myšlenka, jako tenkrát proběhla i paní Veronice v momentě, kdy tváří tvář stála před lékařským verdiktem  "Myslela jsem, že je to konec, že o syna přijdu."  říká. Na mou otázku co následovalo, přišla jasná a obdivuhodná odpověď "Zůstala jsem na vše bohužel sama, otec syna se zhroutil a utekl. Já pak musela být ta silná, protože se sesypala i celá má rodina, takže jsem je uklidňovala a držela nad vodou. Nebylo to nic hezkého, musela jsem být silná už kvůli malému, byly to těžké chvíle, ale i ty hezké, když léčba začala zabírat. ".

Léčba trvala 2,5 roku a následovala rekonvalescence, kdy Péťa nesměl mezi děti ani do většího kolektivu, to trvalo dlouho. Kdejaký bacil jen proletěl a Péťa hned onemocněl, po chemoterapiích měl totálně zničený imunitní systém. Až do nedávna, kdy po všech možných pokusech paní Veronika dostala nápad...

"Pak jsem začala ze zoufalství přemýšlet o mateřském mléce, kojím stálé nejmladšího 19. měsíčního syna a zkusila to."

Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, jak paní Veroniku napadlo podání mateřského mléka synovi a jak ten na to reagoval. Péťovi je nyní 7,5 roku, odpověď byla opět obdivuhodná "Jednou jsem seděla a malý byl znovu nemocný, měl mononukleózu a já kojila mladšího syna. Koukala jsem na něj a na Péťu a pak mě to trklo. Říkám si, když to dává živiny malému a posiluje imunitu, proč by to nemohl i on. Prošla jsem si pár článků a bylo jasno. Říkala jsem si, že tím nemohu nic zkazit a určitě mu to neublíží. Pak jsem ho zavolala a řekla jsem mu jestli nechce ode mne vyzkoušet mléko, aby nebyl pořád nemocný a on řekl, že ano. Vzal to jako, že je to pro něj důležité a že to opravdu potřebuje. Neměl a nemá s tím žádný problém, sám byl kojený jen měsíc a nyní to zvládá jako profesionál, jako by se kojil odjakživa."

Péťa je nyní na požádání kojený přes 2 měsíce, nebere žádné léky na podporu imunity a je to od toho děsivého momentu s názvem - leukémie - poprvé, kdy za celou tu dobu kojení NEBYL ANI JEDNOU NEMOCNÝ, a to i přes to, že nejstarší dcera byla nachlazená "Normálně by už byl nemocný a měl minimálně 2x antibiotika." říká maminka Veronika. 

S paní Veronikou jsme se domluvili, že osloví lékaře, porovnají se výsledky Péti před a po kojení, pokud bude paní Veronika souhlasit, pokračování vykřičíme opět do světa.

Chtěla bych touto cestou moc poděkovat paní Veronice za možnost nahlédnout do jejího a synova osobního života a za svolení podělit se o jejich životní příběh veřejně. Také bych chtěla a to opravdu zcela upřímně popřát Péťovi a celé jeho rodině hodně zdraví a ať je na té cestě životem čeká jen to krásné.

No uznejte sami, není kojení tak trochu zázrak?

Přivítání aneb virtuální potřesení rukou

Sedím si takhle u svého chytrého mobilu a reaguji na různé dotazy ohledně kojení, maximálně se soustředím a říkám si, jak ráda bych teď chtěla skrz mobil přesně ukázat co a jak, poklepat maminku po ramenou, aby věděla jaký je pašák a nebo nabídnout rameno své, aby měly slzy přesně určené své cílové místo. Opět jsem měla tu čest seznámit se s maminkou, o které mám nutkání vyprávět, psát příběhy a skládat básně. Je to až neuvěřitelné kam až sahá moc, pro mě zázračného, pro někoho "prostře výživa", Mateřského Mléka. 

Právě díky maminkám, bojovnicím, byla vytvořena myšlenka veřejného blogu. Chtěla bych se stát prostředníkem mezi Vámi a ženami s nadlidskou sílou "matkami". 

Chtěla bych se s Vámi podělit o své zkušenosti a poznatky z praxe Laktační Poradkyně.

Ano, to jsem já, Laktační Poradkyně Kristýna Pinarcioglu. 

Stát se Laktační Poradkyní pro mne nebyla výzva, nebylo to mé celoživotní přání ani náhlé rozhodnutí. Rozhodla jsem se vydat touto cestou na základě osobních zkušeností, díky kterým rostla touha předat kus sebe směrem, kde by byl třeba. 

Začala jsem se o kojení zajímat obecně, studovala jsem a studovala až jsem se jednoho dne přihlásila na kurz Laktační Ligy, kde jsem měla možnost být školena profesionály a lékaři, díky nímž jsem si představu své cesty ucelila a začala jsem ji vnímat jako své posláni. 

Zbytek mě naučily maminky, za což jim musím poděkovat :) .

Jsem matkou 22 měsíční dcerky, která je stále kojená. 

Kojení pro nás neznamená pouze uspokojení potřeb hladu či žízně, ale také uspokojení stránky psychické, která je pro mé dítě velice důležitá. Kojení mojí dcerku uklidní, ubezpečí, dá mu pocit jistoty a lásky. 

Tak to vnímáme my, a tak to chci předat i Vám.

Pokud jste se dostali až sem, ráda bych Vám, alespoň virtuálně, potřásla rukou a poděkovala za Váš čas při přečtení mého prvního příspěvku.