od chvíle, kdy jsem zjistila, že tě nosím pod srdcem jsem ožila. Ožila ve mě síla, jenž jsem doposud neznala. Ožily ve mě emoce, jenž se skrývaly v hloubi mého srdce.
Zavalily mě pocity štěstí, lásky a strachu. V mé mysli se odehrával souboj s myšlenkami, zda budu dobrou mámou a jak vše zvládnu. Snažila jsem se na mateřství připravit. Připravit se na péči o Tebe, na to, aby si se se mnou mělo co nejlépe a abych Ti dala vše co budeš potřebovat.
Celé těhotenství jsem s napětím čekala až spatřím Tvou tvář, až uslyším Tvůj hlas a ucítím Tvou vůni. Několikrát jsem si Tě představovala. Představovala jsem si jak Tě držím v náručí, jak se Tě dotknu a políbím Tvou něžnou kůži.
A přišel den "D", Začalo to. Začala cesta, jenž nás měla svést dohromady, spojit naše srdce. Bála jsem se. Nevěděla jsem co mě čeká, co přijde a věřím, že i pro Tebe to byl začátek cesty do neznáma, ale společně jsme to zvládli. Mé tělo přesně vědělo co má dělat. Přišel moment setkání, ten dlouho očekávaný moment, kdy jsme mohli být konečně spolu. Sevřela jsem Tě v náručí, objala jsem Tě a poprvé se nadechla jako máma. Začala nová etapa mého života, nová role, na kterou jsem se snažila připravit, má lásko. Jenže pravidla jak být správná matka neexistují, manuál na mateřství není, jsme to jen ty a já, naše jedinečná cesta, společná síla.
Mezi těmi chladnými zdmi se nás pokoušeli seznamovat, říkat co mám dělat já a co bys mělo dělat Ty. Ale to naše životy se spojily, naše láska vykvetla, naše srdce bijí jako jedno.
Někdy pláčeš, mé dítě...a já nevím proč. Máš hlad? Chce se Ti spát? Je něco čeho se bojíš? Kolikrát se přistihnu, že hledám vysvětlení, že se snažím přijít na to proč pláčeš a zapomínám si Tě k sobě přivinout. Rady okolí se na mě sypou a já tápu. Snažím se dělat vše nejlíp, ale někdy si nevím rady. Není to proto, že bych Tě milovala málo, naopak,
Ty jsi smysl mého života. Ale nová role, být mámou, mě učí žít jinak. S Tvým zrozením se zrodilo i mé nové já, doposud nepoznané, potřebujeme oba čas, abychom si vzájemně beze slov porozuměli.
Nezlob se na mě za nevědomé chyby, které dělávám. Nezlob se, že hned nereaguji na Tvém potřeby, že nejsem pohotová. Někdy možná křičím, někdy pláču s Tebou, někdy jen zmateně koukám. Učím se, mé dítě, učím...
Dej mi čas pochopit, že dělám něco špatně. Dej mi čas naučit se porozumět Tvému pláči, který je nyní jediným komunikačním prostředkem mezi námi.
Dej mi čas, já to zvládnu.
S láskou Tvá maminka...
*Mé milé maminky, dopis miminka se již na mém blogu objevil, naleznete jej zde, a já cítila potřebu napsat jeden dopis také obráceně, směrem k miminku. Někdy se v této nové roli dostaneme do situací, jenž v nás vyvolávají smíšené pocity, někdy míváme i pocity selhání. To je ale normální stav. Učíme se, poznáváme, zkoušíme. Výsledek je ale u každé matky stejný a to ten, že milujeme své děti.
Berme mateřství jako součást našeho života, jako další etapu, jenž žijeme. Nehledejme kličky, užívejme si vzájemné přítomnosti a radujme se z každého společného dne.
Čas je vzácný a rychle utíká. Žijme dneškem.*
*Vaše Laktačka :)
